Můj příběh hubnutí..

Tak musím říct, že psát něco takového fakt lehké není.. už si většinu věcí ani moc dobře nevybavuji. A jistě, kdybych to psala jiný den bude článek o něco jinačí. A snad všem napíšu srozumitelně a tak.. :) Začínám již od dětství...

Nevím jak moc hubené či tlusté dítě jsem byla. Spíš prostě normální, jen s duclatými tvářičkami :) Ségra mi řikala, že bych měla víc jíst a normálně jsem nesnídala, jen mi táta dělal svačiny (rohlíky s něčím a tak). Jediný můj problém spočíval v tom, že mě často bolelo břicho a chodit na velkou bylo méně běžné.. neustále jsem byla podrobována výslechům jestli jsem byla či ne. Táta mě prohmatával jako to dělají doktoři a já musela řikat kde to bolí a v druhé třídě mě jednou odvezli do nemocnice jak se ta bolest nedala vydržet.. Ten humbuk byl z velké části proto, že můj táta trpí crohnovou chorobou. Tyhle problémy víceméně přetrvávají dodnes ale i když jsem si na něco stěžovala, nikdy mě nikam neposlali a slepák mě zatím moc nechytá tak snad..

Svačiny jsem měla ráda.. asi tak moc že jsem pak chtěla 2 rohlíky.. a víc a víc.. taky jsem začala jíst pravidelně tatranky, jako fakt ve velké množství. S jistotou mohu říct, že to bylo ještě v době než mi bylo 10 let. Pak jsem začala zjišťovat, že vážím víc než ostatní holky.. zatím byl ten rozdíl jen o 5 kilo a nebyla jsem nejtlustší ale i tak..rozhodla jsem se svačiny vynechat. Proč taky ne? Jen jsem dycky měla pak chutě a hlad po ránu nemám! O snídani se doma nikdo nestaral, protože sestrám i mamce to nikdy nedělalo dobře (asi nejedly v klidu). Takže jsem jedla až oběd ve škole, pak oběd doma.. pak tatranky, večeři.. No už je vám to asi jasné, že žádné svačiny nic neřešily.

Na tělocvik jsem taky nebyla, nenáviděla jsem cvičení už ve školce, tehdy to ale nijak nevadilo. Většinu dětství jsem byla u babičky, na chalupě s velkou zahradou, mnoha zvířaty a spoustu možnostmi kam se procházet. A v Praze jsem taky furt něco dělala. Škola mi spoustu možností ukradla, možná jsem jen někam šla s kamarádkami a hodně jsme blbly ale většinu času jsem koukala na televizi nebo si četla. Tělocvik mě začal bavit až na druhém stupni kdy mě do něj nikdo nenutil a já se nemusela na nic vymlouvat, ale i tak.. ten vztah byl k tomu prostě zlý.

V 10 letech přišel zlom v podobě povodní.. přišli jsme o byt, bydleli nějaký čas u sestry, pak v prázdném bytě u mého strýce. MYslím že už jako malá jsem byla celkem smutné dítě, neustále jsem se lidí ptala jestli mě mají rádi a neměla jsem ráda svojí mámu. Sestry jsem moc nevídala, tátu jsem jednou pozdravila "dobrý den" protože jsem ho nepoznala.. všichni mi vyčítali že jsem tichá a dost jsem se bála cizích lidí. Byla jsem hlavně u slepic, u psů, s kočkama a někdy jsem si i hrála na to, že moji největší přátelé jsou mravenci a že mě přijdou zachránit. Babička občas používala i tělesné tresty a to se jinak u nás v rodině vůbec nerazilo.. myslím že jsem měla krásné dětství ale bylo by krásnější kdyby mě nechali uplně být nebo kdybych byla alespoň s rodiči.. a ty povodně.. přišlo to natvrdo. Najednou deprese, najednou migrény.. myslela jsem si že tu povodeň jsem způsobila já, protože jsem pár dní před skutečným vypuknutím napsala básničku o vodě a dešti. Bezprostředně po povodních jsem byla opět u té babičky do té doby než byla škola taktéž zasažená.. rodiče jsem zase vůbec neviděla. A chodili za náma lidi, které jsem neznala a dávali mi oblečení co už nechtěli nosit. Vůbec jsem ničemu nerozuměla..

Pak jsem přijela domu, a s jídlem to bylo to samé, ne-li horší. Nechodila jsem už nikam, nebyl čas se o to starat, byla jsem smutná a jedla sladké. Zároveň jsem ale z tichosti přešla do hlasitějšího projevu, našla si kamarádky i ve třídě a přišla o ty, které jsem znala díky tomu že to byly dcery rodinných známých. Poprvé jsem byla schopná odpovědět učitelce na otázku a třeba se i snažit, ne se jen schovávat pod lavicí (to jsem vážně dělala). Necelý rok po povodních jsme získali byt a zařídili si ho krásně ale nebyl to můj domov. Není to můj domov doteď.. mám pocit jako bych měla spoustu věcí stále nevybalených ale je to jen pocit. A jídlo furt stejné, furt hrozně moc sladkého, do toho puberta takže přirozené přibírání a špatná pleť a migrény hrozného rázu a deprese také.. někdy jsem hrála nemoc, a nechodila tak do školy.. A přibírala jsem. A nenáviděla se, jak jinak.

Někdy mě napadlo, že bych měla hubnout ale nevěděla jsem jak. Měla jsem pocit, že pohybu mám dost (jak by ne, když jsem začala konečně cvičit a chodit ven, to dřív nebylo) a že tedy příčiny pramení z toho jak jim a kdy, že nemám řád. Až současnost mi ukázala, že jsem si to myslela správně, ten řád dělá strašně moc. Ale sestra mi řikala jak se musím hýbat.. Brala mě i do bazénu ale já prostě na to nejsem. Cvičení je domácí věc co se mě týče, a jinak mě baví už jen běhání a procházky.. Nakonec se nezměnilo vůbec nic, každý rok jsem přibrala minimálně 5 kilo. Když mi bylo 14, odjel můj táta do nemocnice.. máma mi říká, že jsem se ho ptala jestli se vrátí a smála se, protože se dycky vrátil. A on se nevrátil několik měsíců. Z počátku to bylo dost zlé a já ho neviděla strašně dlouho. Někdy jsem šla ze školy domu a slyšela jak na mě volá. Máma hodně pracovala a někdy ani nestíhala vařit. Jedla jsem hlavně pečivo.. a přibírala.. když jsem začala chodit za tátou dojídala jsem to co už nemohl. Dokonce mi chutnala ta nejhorší strava jaká může být - nemocniční. Ve škole jsem obědy už nejedla, nechtěla jsem abych utrácela peníze (myslela jsem si, že jsme chudí) a tak jsem jedla to co spolužačky nechtěly, nebo polévku..

Když o tom tak přemýšlím a odmyslím si to že jsme jedla hrozně moc čokolády tak vidím, jak zle jsem jedla a nebýt sladkostí byla bych spíš vychrtlá než tlustá. Nevím co je horší. Ve 14 se mi na tohle nabalilo víc věcí.. 1. cigareta 1. příšerný sex/zkušenost za kterou se strašně stydím 1. kluk, který je kamarádem dodnes 1. skutečné fotky Další pocity že se chci zabít (ano, ty mám už odmalička ale najednou mi to všechno přišlo uplně k ničemu) ale díky tomu, že jsem byla jen já a máma, náš vztah se zlepšil. Ve škole jsem byla dobrá, nepřímo na známky, protože jsem byla naučená, že ty nejsou uplně důležité, ale učitelé si mě cenili a mysleli si, že jsem chytrá. Měla jsem spoustu učitelů, co mě hodně podporovali v čemkoli.

Pak přišla střední.. moc nevím jak to tehdy byl, ale věděla jsem že ten přechod k novým lidem nebude snadný. Já za lidmi nechodím, abych se seznámila.. očekávám to spíš od nich, nechci se bavit s někým a nevědět jestli mě chce poznat. Dost se bojím odmítnutí.. a na takovém principu to je dodnes. Jen dvě holky co seděly za mnou si pamatují jak jsem ji jednou říkala, že když nejím, je mi špatně a když jím tak je mi ještě hůř. Ach asi tehdy jsem začala zkoušet hladovět a ještě lépe se přejídat, sladkosti se snažila vyřadit uplně ale vedlo to ještě k větším záchvatům přejídání. Každé letní prázdniny se ovšem měnily věci k lepšímu.. zůstávala jsem doma a trávila je o samotě a byla jsem moc štastná. Fotila jsem, četla jsem a hledala jsem sama sebe. Škola mi šla ještě lépe než na základce, a často jsem chodila za školu kvůli tomu, že už jsem nechtěla s těmi lidmi být. Díky tomu jsem alespon poznala Prahu..

Přede dvěma lety o prázdninách jsem se seznámila s T. jen jsem mu psala vzkaz na lide.cz a najednou jsem byla zamilovaná, i když pitomě, přes internet. Rozuměli jsme si ale bylo to těžké, choval se ke mě hrozně, a nechci o tom psát (alespoň zatím). V prosinci 2008 jsem měla 76 což bylo snad nejvíc (a možná to bylo i víc, nejsem si jistá). Mám dobře rozložený tuk, takže to tak hrozně nevypadalo, ale to jen když jsem byla oblečená.. přejídání mi už taky nešlo.. bylo to hrozné a chtěla jsem s tím nadobro přestat. Tělocvik mě konečně na střední bavil, učitelé jsou do toho zažraní a snažej se nám ukázat co největší počet sportů. Konečně byla nějaká cesta jak se správně snažit.. ale myslíte že jsem na tom byla hned jako jsem teď? Ne, vůbec.. Trvalo to půl roku.. v červnu jsem se poprvé sešla s T. a padla do takové lásky, že když se zdálo, že se to kazí tak jsem nespala, nejedla.. hubla celá vystresovaná, ale myslím ,že to můj organismus dost nakoplo. Tahle kila jsem zpět nenabrala, o prázdninách jsem zhubla asi 6 kilo a moc nepotřebovala jíst. Jedla jsem 2x denně se 6 hodinovou přestávkou, když jsme se zas viděli s T. nedařilo se mu do mě nic nasoukat.

Škola zase začla a dalo se to nějak do kupy.. kila jsem nenabrala a snažil jsem se snídat, svačit, obědvat a večeřet. Jako teď ale stále jsem nevěděla jak na to.. když jsem zjistila že ne ubírám tak mě napadlo co zase jen 2x denně? a co se na to vykašlat? a co nejíst vůbec? Nic moc.. nejedla jsem nebo se přejídala, zvracela jsem aniž bych to chtěla a před půl rokem jsem si dokonce došla k doktorovi jelikož to navracení jídla do úst mi zůstalo i když jsem se snažila už jíst tak jako jím dnes. Uplně jsem si pokazila žaludek tím jak jsem se k sobě chovala.. dodnes je pro mě těžké určit si porci a pomalu jíst musím jinak to neni příjemné. Asi od ledna tohoto roku jsem najela na podobný styl stravy jako mám dnes. Dost jsem si toho načetla, tehdy jsem i projela hodně pro-ana blogů a thinspirace tehdy byly užasná motivace. Ale.. stejně jsem ledatak ztratila 2-3 kila a hned je nabrala. Skutečné hubnutí začalo až s blogem..

Začala jsem s ním na 69 kilech, které už byly nabrané za ten rok "hubnutí" a konečně mi to jde. Hubnu tak, že je mi dobře, že nemívám hlad a ani se mi nechce zvracet, že mě už ani tak často nebolí břicho. A přesto jsou lidi co si myslí, že si se svým tělem zahrávám a jednou budu řešit jen jídlo a budu anorektička. Říkám, že právě teď je vše tak jak má být. A pak jsou lidé, co chtějí vědět jak to dělám.. ale jak to dělám? Držím mléčné diety? Půsty v době kdy je měsíc v úplňku?

Jasný. Už nikdy nebudu normální. Když nemohu jíst tehdy kdy chci a potřebuju jíst tak brečím. Nakupuji hodně dlouho a o všem hodně dlouho přemýšlím a představuju si jak to jím a jestli mi to chutná. Když vidím vyloženě obézní lidi, chce se mi z nich zvracet a neustále pozoruju všechny hubené holky kolem sebe. Šahám si na kosti a hladím svoji kůži když je mi smutno nebo jsem naopak šťastná a dlouho se pozoruju a několikrát za den šlapu na váhu a pak mi to dojde, kolik kilo už mám za sebou a že T. je na mě pyšný. Všichni si myslí, že jsem zhubla kvůli nějakým problémům s T. nebo zdravotním ale já zhubla díky tomu, že jsem se snažila a díky tomu, že se mám konečně ráda a starám se o sebe. A žádný text neupřesní jak těžká cesta to byla a není nikdy v cíli. Kdykoli může přijít chvíle chorobného přejídání.. ale proč? Proč by přišla když se cítím šťastná :)